SOUSTŘEDĚNÍ

fejetonek na téma „fotbalové soustředění přípravek“

Po několika mých účastech na soustředění fotbalových přípravek „našeho“ klubu jsem pojal nápad zkusit pojmout tímto drobným literárním útvarem atmosféru, průběh a různé příhody a hlášky, které tuto akci provázejí. Tento text tak trochu odráží pohled „rodičovského dohledu“ (pozice, ve které jsem se především nacházel; vlastně jsem působil i jako pomocný trenér, tréninkový figurant, ale i „umělá překážka“ při nácviku technických variant hry).

Pro nezasvěcené nutno tedy zpočátku poznamenat, že fotbalového soustředění přípravek se obvykle v letním období (zimní soustředění má svá „špecifika“, která nejsou předmětem této statě) účastní hráči předškolního věku (tzv. školkaři), prvňáčci a druháčci (to u mladší přípravky) a hráči od druhé do čtvrté třídy (u starší přípravky). Za nepřesnosti v tomto rozčlenění mne, prosím, nekárejte.

Při zahájení soustředění, tj. při odjezdu autobusem od školy se nejeden rodič loučí se svou ratolestí ještě posledními pokyny typu myj se denně, nezapomínej na čištění zubů, vždy se z tréninkového oblečení převleč, a nezapomeň, že máš s sebou mobil, tak občas zavolej. S tím mobilem to tedy platí spíše u těch starších, neboť ti mladší účastníci raději od rodičů mobil neobdrží s omluvou trenérům, že ono se mu bude stejně stýskat, tak by nebylo dobré ho ještě dráždit voláním na mobil. Což je ostatně velmi pravdivé a na mnoze je to ale velmi individuální, neboť někteří kluci skutečně skrytě trpí odloučením od rodičů (hlavně od maminky), jiní se ale, a to i mezi těmi nejmenšími, nacházejí v jakési euforii z očekávané ztráty rodičovské výchovy (trenéři – to jsou přeci jen „jiní“ dospěláci).   

Hned odpoledne po dojezdu do místa pobytu se odehraje první trénink. Krásná horská louka na kraji vesnice, kde z jedné strany jsou sice domky obyvatel vsi, ale hned z dalších dvou stran jsou rozlehlé zelené louky a na dohled nádherné kopce Orlický hor (jak říká klasik: „to není zem, to je zahrádka“). V dálce na jedné stráni je vidět stádo volně se pasoucích koní.

Už první trénink naznačí mnohé o povaze a chování většiny kluků, ale hlavně o vztahu k fotbalu. Osobně jako „asistent trenéra“ se s mnohými z nich setkávám poprvé a toho svého „musím“ jen z povzdálí kontrolovat okem (no to je silně řečeno - kontrolovat), neboť on je už (druháček) přeci velký kluk, takže nepotřebuje péči. Ostatně na mé poznámky typu „sundej si ten svetr, je horko“, nebo „proč sis nevzal chrániče holení“ reaguje pohledem, který mi jasně říká: „Proč? Proč? Co jsem komu udělal?“.

Po počátečních nesnázích spojených s tím, že si musím zapamatovat jména dvanácti nových klučinů, abych jim mohl adresně doporučit třeba, že by se měli napít, nebo je vyzvat, že si dovolím jim zavázat tkaničky, probíhá vše obvyklým způsobem. Totiž – obvyklým způsobem: tak například k již tradičnímu „rostlinkáři a biologovi“ Mirkovi, který pravidelně při výkladu trenéra o programu tréninku či při ukázce konkrétního cviku, hledá v trávě čtyřlístky a broučky, se připojí nově zařazení klučíci, kterým pampeliška (uprostřed hřiště, prosím) či brouček, kterého doma v obýváku ještě neviděli, připadá neskonale zajímavější, než to, jak s tím balónem běžet, nebo kam ho kopnout.

Vedle takových tradičních „rostlinkářů“ je ovšem třeba zmínit i ty, kterým učarovalo nebe. Ta obrovská obvykle bílomodrá plocha nad hlavou. Hledí-li tedy například Pavel směrem k obloze (místo aby právě převzal spoluhráčovu přihrávku, či kličkoval mezi pracně rozestavěnými kužely), je tam jistě zrovna něco velmi zajímavého, jakože „zrovna letí Lufthansa“, nebo „mraky vytvořili obrázek pejska, co má babička“. To jsou pak takové milé chvilky a jednomu je až líto, že by měl připomenout, že tam jsou kvůli fotbalu a trénování.

Další zajímavost je třeba v tom, že někteří kluci si dobře míněné rady maminek opravdu vzali k srdci. Jistě lze jen souhlasit s tím, že „když bude hodně svítit slunce, nos na hlavě tu kšiltovku“, nebo „má být horko, tak hodně a pij a nikde tu flašku nenech“. Efekt je pak ten, že ve snaze nezapomenout nikde flašku s pitím ji má František na krku, nejen při obědě (po kterém ostatně dostane čerstvý příděl čaje), on ji má na krku i když si jde čistit zuby a občas i při samotném tréninku. Poznámku, že mu bude při pohybu překážet odbude „já jsem na ni zvyklý“.

Kšiltovky jsou pak obvykle i v jídelně (kde rozhodně slunce nesvítí) nebo ve sprše (kde se obvykle mírně smočí), ale před zahájením tréninku se pak Kája musí pro čepici dvakrát vracet, neboť trenér sice na obědě viděl, „že čepici mám, ale kdo si má pamatovat, kam se v době odpoledního „klidu“ poděla.

Jen tak na okraj - kdo vymyslel pojem „odpolední klid“, ten snad v životě nebyl na podobné akci s dětmi. 

Při nástupu na odpolední trénink před budovou je pak třeba zavázat, či douvázat přibližně šestery tkaničky, dofouknout pět, šest balónů, odeslat Káju pro čepici, Péťovi připomenout, že je sice fajn, že flašku na pití má, ale že, pokud mne neklame zrak, má ji prázdnou – nutno tedy odběhnout do kuchyně pro odpovídající dávku čaje, Pavla vrátit k převlečení (ve skoro třiceti stupních je zbytečné, aby měl na sobě dlouhé tepláky a tlustý svetr), Frantovi se někam na pokoji nebo v přezouvárně zakutálel balón (nutno ho tedy vypátrat), Martin pro změnu balón, chrániče, čepici i plnou flašku na pití má, ale „za Boha“ nemůže najít druhu kopačku („určitě mi ji vzala paní uklizečka“ – včera mi říkala, jak mám pěkný „boty“ – jako by v životě neviděla „najkový kopačky skoro stejný jako má Ronaldo“).

Po tomto každodenním úvodu (který probíhá ráno, v poledne a při lehkém tréninku i večer) odcházíme na naše hřiště (louku vzdálenou asi 10 minut lehké chůze od budovy pensionu), jsme ovšem plně vybaveni, a to nejen balóny, pitím, všemi kopačkami a čepicemi, ale i informacemi o tom, že na nebi právě proletěl větroň, a že některý z „rostlinkářů“ objevil před pensionem dva čtyřlístky.

Od těch starších se pak člověk doví, že Honza si o „poledňáku“ nahrál do mobilu od Pavla „boží skladbu od Kabátů“ a že „Jarda při pokusu o procvičení si postavení obránce drcnul do Petra tak fantasticky, že má z toho roztržený povlak od deky a jedna noha od postele se tak nějak podezřele kymácí“.      

Několikrát během pobytu jdeme také večer do plaveckého bazénu se s kluky vykoupat a ulevit tak unaveným svalům. U všech kluků je to velmi vítaná změna tréninkového programu. Z pohledu trenérů (a jejich pomocníků) se ovšem jedná o poměrně náročnou akci, neboť ti (vždy alespoň dva dospělí) musí udržet najednou celou grupu vodních radovánek chtivých kluků alespoň částečně na uzdě a samozřejmě zdravých. Systém „dohledu“ pak představuje nejen spoluúčast při samotném dovádění ve vodě, ale hlavně neustále počítání hlav „nad vodou“.

Úžasným nástrojem hlavního trenéra k ovládání celé smečky malých fotbalistů různých povah, nálad a velmi rozdílného přístupu k tréninkovým „povinnostem“ je Systémem individuálního odměňování, který je vskutku motivující. Individuální odměňování se děje obvykle při večeři, a to jednak vyvoláním jména „před nastoupenou jednotkou“, a jednak přidělením „čokoládového zlaťáku“, či „herní“ kartičky se známým fotbalistou a samozřejmě s uvedením důvodu této odměny. Ty důvody pro odměňování jsou nejrůznější. Od kvalitního přístupu k tréninku, přes slušné vystupování v budově, až po ocenění zasluhující projevy kamarádství – pomoc spoluhráči a kamarádovi s nějakým problémem. Nutno podotknout, že hlavní kouč si vede záznamy o těchto odměnách a důvody se vždy hledají tak, aby takto odměněn byl v průběhu soustředění úplně každý. Aby se tedy dostalo na všechny a nedošlo k opomenutí některého klučiny.

Je s podivem, že i pro „starší“ hráče a tedy „zkušené pardy“ ze starší přípravky je čokoládový zlaťák trenérem udělený na konci dne značným potěšením a to i přesto, že se tato sladkost bezprostředně po „udělení odměny“ rozplyne v ústech. Někteří mladší hráči mívají dokonce snahu tuto odměnu opatrovat co nejdéle, což jim někdy vydrží i celý den.

Na každé akci takovéhoto charakteru, a fotbalové soustředění přípravek nevyjímaje, je vždy posuzován „úklid pokojů“ neboť i to je součástí „výchovy hráče“. Při zahájení soustředění je ohlášena vždy předem denní doba „bodování úklidu“ a současně trenéři upozorní na možnost „přepadového bodování“, tj. mimo ohlášenou „dobu obvyklou“. Toto upozornění má za následek tajné hráčské úmluvy o tom, jak zvládnout toto „nezbytné zlo“ s minimálním výdejem energie a času (na něco ostatně tak obrovsky nedůležitého, jako je úklid).

Trenér, kterému se dostalo té cti být tzv. Bodovací důstojník, pak ve stanovený čas obchází pokoje hráčů. Děje se tak obvykle v době poledního klidu, kde je právě „odpočívání“ v nejlepším. To znamená, že pokud i po snídani byly postele ustlané, oblečení tak tak urovnané a vše ostatní na svém místě, je právě v tomto okamžiku vše zcela jinak. Zde se pak ozývají hlášky typu „teď mi to Petr rozházel“, „před chvilkou jsem tu ten polštář měl“.

Nutno samozřejmě doplnit, že při posuzování úklidu je „jiný metr“ na klučiny z mladší přípravky, zvláště na ty předškolní, u kterých i sebemenší snaha „ovládat své věci“ je velmi ceněna, a jiný na „staré pardy“ z přípravky starší. Ti zkušenější třeba vyklidí skříně směrem do svých kufrů a tašek, které hermeticky uzavřou a pokoje tak působí, přidá-li se k tomu aspoň trochu ustlaná postel, jako téměř neobydlené.

V kontextu úklidového bodování jsou zajímavé nejrůznější hlášky. K těm nejčastějším převážně u těch mladších hráčů, pak v průběhu soustředění patří třeba: „máma mi zapomněla zabalit trička“ nebo „naši mi nedali sebou žádný šortky“ (to jsou obvyklé odpovědi na upozornění trenérů, že to tričko, či šortky má již druhý den na sobě, a to včetně tréninků). Prostým nahlédnutím do příslušného kufru (tím se ovšem „páni kluci“ obvykle příliš neobtěžují) se zjistí sada nažehlených a do komínku srovnaných triček, několikero šortek, či trenýrek ještě vonících po Persilu a aviváži. Stejně tak to bývá s ponožkami, ručníky či spodním prádlem.

Ve druhé části soustředění se již projevuje únava. Někteří hráči mají i nějakou tu bolístku po častých střetech a srážkách v rámci tréninku. Trenér pak vyhlásí Masážní odpolední klid, kdy se obvazují nakopnuté kotníky, masírují bolavé svaly a ošetřují boule a jiná zranění. Následuje pak lehčí trénink spojený s výkladem taktiky a pojmů, včetně názorné ukázky, aby zejména ti mladší chápali významy takových trenérových pokynů (kterých se jim dostává při zápase pouze na dálku), jako „roztáhni to do lajny“, „v zadku důsledně každý s hráčem“, nebo „dej to na střed“ apod.

Konečně musím zmínit jednu velmi důležitou věc. Tou je totiž funkce Zdravotníka. Je jím jeden z trenérů, který obdržel od každého z rodičů (výjimky potvrzují pravidlo) instrukce ohledně péče o zdraví syna a má tyto informace podle jmen důkladně zapsané na dokumentu velikosti A4. Spolu s tímto veledůležitým dokumentem jsou pak v držení Zdravotníka – ošetřovatele skleničky, či platíčka s prášky, různé kapičky a mastičky. Tento trenér pak obvykle jednou či dvakrát denně obchází dle své „A4“ konkrétní hráče a tu přiděluje prášek (a dohlíží na jeho řádné zapití), tu maže mastičkou či kape do očí. Tato úloha je rozhodně velmi odpovědná (ostatními trenéry velmi ceněna), ovšem pohříchu nedoceněná, jako ostatně celé naše zdravotnictví.

Závěrem mi dovolte říci, že podobnost jmen a situací, ve kterých by se snad nacházel kterýkoliv konkrétní klučina je čistě náhodná. Jména jsou vymyšlená, neboť bych se nechtěl jakkoliv negativně dotknout (byť i neúmyslně) kteréhokoliv ze zúčastněných kluků, ani trenérů a ostatně ani Vás jako rodičů.

Považujte, prosím, tento text za povšechnou informaci o průběhu a příhodách na soustředění, o kterém (beru-li v úvahu sdílnost mého vlastního syna) se, myslím si, příliš nedozvíte.